Jeden svět 2010 - Máte právo vědět

O Filmu - Zprávy - Jeden svět 2010 - Máte právo vědět

Jeden svět 2010 - Máte právo vědět

Jeden svět 2010 - Máte právo vědět - Galerie

Máte právo vědět je jedinečná soutěžní kategorie představující celovečerní dokumentární filmy, které originálním a kvalitním filmařským zpracováním upozorňují na neznámá nebo zamlčovaná témata týkající se lidských práv.

V kategorii Máte právo vědět bude uveden např. snímek Mugabe a bílý Afričan, jehož tématem je diskriminace bělochů, která je pro životy většiny Evropanů a Američanů neznámý pojem, pro tisíce bělošských farmářů žijících v jihoafrickém státě Zimbabwe tvrdá realita. A to kvůli zavedení pozemkové reformy, která místnímu diktátorovi Robertu Mugabemu umožnila pod heslem „Zimbabwe Zimbabwanům“ zabrat statisíce hektarů půdy prosperujících bělošských farem. Film byl oceněn Cenou hlavní poroty na americkém festivalu Silverdocs.

Hlavními tématy dokumentu Hlad jsou pro změnu geneticky modifikované plodiny, technologický pokrok, globální oteplování a poptávka po surovinách. Snímek přináší v souvislostech detailní a šokující pohled na osudy komunit a lidí, kteří se na třech kontinentech ocitli v pasti současného světa.

Snímek Tibet zpívá popisuje nebezpečnou cestu tibetského muzikologa Ngawanga Choephela, který se v létě roku 1995 vydal do své vlasti, odkud jako dítě utekl s matkou do Indie. Vyzbrojen malou kamerou se pokusil zdokumentovat, v jaké míře se Tibeťanům v okupované zemi daří uchovávat si svou bohatou hudební tradici. Během zaznamenávání lidových písní je ale zatčen, obviněn ze špionáže a odsouzen k osmnácti letům vězení. Na loňském festivalu v Sundance získal film Cenu poroty v kategorii dokumentů.

Také dokument Tibetské slunce v čínských mracích připomíná, že v loňském roce uplynulo padesát let od čínské invaze do Tibetu. Tibetská filmařská dvojice Ritu Sarin a Tenzing Sonam dává ve svém snímku velký prostor nejen dalajlamovi, ale také řadě tibetských intelektuálů. S využitím unikátních archivních záběrů přibližuje film podobu čínské okupační politiky a zamýšlí se nad budoucností Tibetu. Jak moc tne tento dokument do živého je zřejmé z loňského festivalu v Palm Springs, kde Čína na protest proti uvedení snímku stáhla z programu své dva filmy.

Dokument Policejní stanice Zhari nás zavede pro změnu do Afghánistánu. Dva roky strávil jihokorejský filmový štáb na afghánské policejní stanici Zhari v oblasti Kandahár, místě neustále vystaveném útokům Tálibánu. Citlivá mozaika minipříběhů ze současného Afghánistánu s řadou drsných záběrů přímo z první frontové linie bohužel ukazuje, že neutěšená situace v této zemi se hned tak nezlepší.

Snímek Presumpce viny vypráví příběh, jímž si musel projít mladý Mexičan Tono Zuniga, kterého soudce poslal na základě falešného obvinění na dvacet let za mříže. Naštěstí se do jeho případu vloží dvojice advokátů a tři roky se neúnavně snaží prokázat jeho nevinu. Napínavému dramatu ze soudní síně a vězeňských cel dodává na autentičnosti ruční kamera, dynamiku zajišťuje svižný střih a dávka hip-hopu a break-dance v podání samotného Tona Zunigy.

Zaostřeno na Írán

V souvislosti se současnou situací v Íránu jsme do programu kromě zahajovacího filmu Dny zelených nadějí zařadili v rámci speciální kategorie i další snímky přibližující život v této zemi. Dokument Írán - nevyslyšené hlasy ukazuje jak se žije v současném Íránu, kde fundamentální šíitský islám, vyžadovaný vládou, představuje pro řadu lidí základní překážku v nabytí vytoužené svobody. Režisér Davoud Garamifard točil tajně v prvním volebním období konzervativního prezidenta Mahmúda Ahmadínedžáda v roce 2008 výpovědi několika Íránců, kteří reprezentují „nevyslyšené hlasy“ neshodující se s vládní íránskou propagandou.

Ve filmu Basídž se režisér Mehran Tamadon, Íránec žijící ve Francii, vypravil do své rodné země s cílem proniknout do myšlenkového světa fanatických příznivců Íránské islámské republiky, tzv. basídžů. Právě oni stáli v čele nejbrutálnějších útoků na opoziční demonstranty při posledních íránských volbách. Snímek získal na loňském jihlavském festivalu cenu za Nejlepší světový dokumentární film.

Zelené výzvy

Jedním z hlavních témat, kterým se budeme i letos věnovat, je ekologie a životní prostředí. Sekce Zelené výzvy přinese několik dokumentů zabývajících se automobilovou dopravou, jaderným odpadem, dopady globálního oteplování, problémy s odpadem atd. Tato pravidelná kategorie zároveň reflektuje aktuální problémy a výzvy spojené se stavem planety, které jsou relevantní také pro Českou republiku. Projekce a panelové debaty budou organizovány ve spolupráci s přední českou ekologickou organizací Hnutí DUHA.

Jedním z filmů zařazených do této kategorie je dokument Vysněný odpad, jehož hrdiny jsou příslušníci nejnižší sociální vrstvy v Káhiře. Režisérka natáčí jejich každodenní život v okrajové čtvrti Mokattan, největší „odpadkové osadě“ na světě. Sběr a zpracování odpadu z osmnáctimilionové Káhiry představuje pro místní šedesátitisícovou komunitu už po století jediný zdroj obživy. Ten se však rozplývá s příchodem zahraničních společností na káhirský trh s odpadky. Snímek získal celou řadu cen, mimo jiné Al Goreovou Reel Current Award na nashvillském filmovém festivalu.

Snímek Byl jednou jeden ostrov se odehrává na malém korálovém ostrově obývaném čtyřmi stovkami Polynésanů. Vinou globálního oteplování je v posledních letech stále častěji zaplavován stoupající hladinou Tichého oceánu. Tamní vláda chce proto ostrovany raději přestěhovat na pevninu. Novozélandský snímek poutavě zachycuje přímý dopad ekologických změn na komunitu původních obyvatel.

Dokument Bombajská spojka připomíná, že do roku 2020 se indická Bombaj pravděpodobně stane nejlidnatějším velkoměstem na světě. Hromadná doprava zde přitom nefunguje už teď. Trojice hrdinů filmu zastává rozdílné stanovisko na řešení dopravy v Bombaji. Dynamický snímek dokumentaristů Camilly Nielsson a Fredericka Jacobi klade otázky po tom, zda je zdravé životní prostředí pouze luxusem pro společenskou elitu nebo jde o politickou lobby, manipulující názory střední třídy tak, aby odpovídaly ekonomickým zájmům mocných.

Panorama

V sekci Panorama představíme snímky reflektující jak celospolečenské problémy současného světa, tak zajímavé osobní příběhy. Chybět nebudou ani dokumenty oceněné na prestižních filmových festivalech.

Dynamicky střižený dokumentární debut Havany Marking Afghánská superstar, oceněný na festivalu v Sundance, dopodrobna zaznamenává celý průběh tříměsíční pěvecké soutěže, jejíž finálový večer sledoval každý třetí obyvatel Afghánistánu. Vtipné momenty přibližující celonárodní pěvecké šílenství, adepty „afghánské hvězdné pěchoty“ a pětici finalistů střídají mrazivé chvíle, kdy je Seratě, ale i další ženské soutěžící Limě, za jejich vystoupení vyhrožováno smrtí. Zpívat na veřejnosti totiž stále ještě není v zemi, zásadním způsobem ovlivňované kmenovými vůdci, pro ženu dvakrát bezpečné.
Dokument Odpustit a zapomenout se odehrává ve Rwandě, kde přišlo během etnických střetů Hutuů a Tutsiů o život na osm set tisíc lidí. Rwandská vláda ustanovila speciální právo „gačáča“, podle nějž mají být pachatelé genocidy stíháni. Podle něj je mají soudit ti, na nichž se sami provinili. Dokument režisérky Anne Aghionové ukazuje několik konkrétních gačáča soudů, v nichž proti sobě stojí obžalovaní a žalující.

Slovenský režisér Jaro Vojtek, tvůrce oceňovaného dokumentu Iné světy a vítěz Ceny za nejlepší film osmého ročníku Jednoho světa se snímkem My zdes, se ve svém nejnovějším dokumentu Hranice zamýšlí nad absurdností hranice, která na dlouhá desetiletí rozdělila lidské osudy. V roce 1946 totiž Rudá armáda během noci proťala slovenskou vesnici Slemence novou státní hranicí. Zcela nesmyslně vytyčená hranice tak jednou provždy rozdělila rodiny, přátele, sousedy a ušetřeni nezůstali dokonce ani nebožtíci na místním hřbitově. Na jihlavském festivalu získal film cenu za nejlepší dokument ze střední a východní Evropy.

Napínavý snímek Iana Oldse Zprostředkovatel nás zavede přímo do první linie válečné žurnalistiky. Hlavní postavou je mladý novinář a překladatel Ajmal Naqshbandi, považovaný za nejlepšího afghánského „fixera“ – člověka, který dokáže zahraničním novinářům zprostředkovat rozhovory s bojovníky Tálibánu.

Snášenliví – nesnášenliví

Kategorie s tématikou rasismu, nacionalismu a neonacismu v Evropě chce skrze filmy, sociální anti-rasistické spoty a debaty upozornit na rostoucí násilí ze strany neonacistů. Vybrané dokumentární filmy ukáží, že neonacisté jsou organizované, mezinárodně propojené a početné hnutí, jehož špičky jsou napojené na politické strany. Dokumenty se zaměří mimo jiné na rasistické násilí, roli médií v šíření populismu a mechanismy rozšiřování členské základny skrze hudbu a propagandu. Tato sekce je vytvořena ve spolupráci s festivalem Perspektive v Norimberku a s festivalem One World Berlin.

Snímek Marka Mamuziče Nenávist v krvi se zabývá alarmujícím nárůstem pravicového extremismu v Srbsku. Dramatické záběry z pouličních bitev s policií během útoku na americkou ambasádu, napadení účastníků protifašistické demonstrace, časté útoky na Romy a gaye či vypálení mešity v Bělehradě jasně dokazují, jak vážný problém pravicový extremismus v Srbsku představuje.

Dokument Smečka bílých vlků nás zavede do Ruska, které je v současnosti zemí s největším počtem neonacistů na světě. Tisíce lidí jsou zde členy různých fašistických organizací typu SS (Svaz Slovanů), další statisíce se počítají mezi jejich více či méně aktivní sympatizanty. Včetně řady ruských policistů a policejních úředníků. Alarmující snímek Yorgose Angeropoulose využívá nespočet amatérských záběrů brutálních útoků, které si ruští neonacisté sami natáčejí a hrdě vystavují na internet.

Ženským hlasem

Snímky v této kategorii reflektují nejrůznější problémy, se kterými se potýkají ženy v různých zemích světa, ať už je to domácí násilí, (ne)možnost umělého přerušení těhotenství či role žen v médiích. Jedním z filmů zařazených do této sekce bude snímek Vstupenka do ráje. Jeho hlavní postavy Kae a Kjeld mají svatbu. Namísto líbánek se však nevěsta po obřadu vrací do rodného Thajska, zatímco její dánský manžel zůstává doma. Čekají totiž na udělení trvalého pobytu pro Kae, která vždycky toužila odejít na Západ za lepším živobytím. Režisér Janus Metz spolupracoval na scénáři se sociální antropoložkou Sine Plambech, která prováděla výzkum migrace thajských žen.

Hlavní postavou snímku Ženy v éteru je pětadvacetiletá Humaira, která rozhodně neodpovídá představám o typické afghánské dívce. Po studiích žurnalistiky založila v roce 2003 lokální nezávislé Rádio Sahar, které je jako jediné v celé zemi vedené ženami. Dříve zcela ignorovaným problémům a názorům žen je zde věnován hlavní prostor. Dokument italské režisérky Valentiny Monti představuje uvolněnou atmosféru ve skupině sebevědomých redaktorek Rádia Sahar, které dobře vědí, jak je v zemi plné negramotných lidí důležité šířit svobodné informace prostřednictvím éteru.

Za svým snem

Hlavními tématy této kategorie jsou nejrůznější osudy lidí, kteří se snaží dostat z bludného kruhu chudoby či sociálního vyloučení. Kategorie Za svým snem přináší také příběhy života na okraji společnosti nebo v ghettech.

Jedním ze snímků zařazených do této kategorie je svěží dokumentární debut devatenáctileté Romky Laury Halilovicové Já, moje romská rodina a Woody Allen. S malou ruční kamerou dokumentuje historii a hlavně současnost své rodiny, která přišla do Itálie koncem šedesátých let z Bosny a Hercegoviny. Úsměvný a filmařsky překvapivě invenční snímek s výbornou hudbou nabízí pohled na romskou komunitu z netradičního úhlu pohledu – z jejího samého středu.

Hlavními postavami filmu Naše ulice jsou členové dělnické rodiny Furmanczykových žijící v polské Lodži. Kam paměť sahá, všichni její členové pracovali v textilní továrně přes ulici. Kdysi jedna z největších fabrik svého druhu v Evropě byla po pádu komunismu uzavřena. S továrnou jako by Furmanczykovi ztratili své místo na světě. Snímek ukazuje, jak tvrdě se na životě této rodiny podepsal rozvrat hodnot v důsledku postkomunistické transformace východní Evropy.

Společný dokument režisérek Silvie Kaiserové a Aleksandry Kumorekové Sokratovy rozhovory ve vězení nás zavádí do věznice v Berlíně-Tegelu, kde se v průběhu jednoho roku pravidelně schází devět trestanců a dva filozofové. Jejich osudy sledujeme na pozadí každodenních povinností a čtení z posudků psychologů, měnících se v čase stejně jako příroda v průběhu ročních období za okny věznice.

České dokumenty

V této stálé kategorii již tradičně představujeme českému publiku i zahraničním hostům kvalitní české dokumenty natočené v uplynulém roce. Světovou premiéru bude mít např. film
Nevítaní režiséra Tomáše Škrdlanta. Pětici hlavních postav, které se narodily s vážným postižením a byly rodiči odmítnuty, sledoval neuvěřitelných dvacet let. Intimní a nesmírně citlivě natočený Škrdlantův dokument rozhodně není smutnou ukázkou několika nešťastných osudů, ale naopak povzbudivým svědectvím o tom, co všechno dokáže hendikepovaný člověk se silnou vůlí zvládnout. V loňském roce získal film výroční Cenu Pavla Kouteckého za nejlepší český dokument.

Premiérové bude uveden také dokument Pavla Štingla Šil jsem u Kubiše. Jeho hlavní postavou je dvaadevadesátiletý moravský sedlák Alois Denemark, poslední přímý pamětník aktérů atentátu na Reinharda Heydricha. Poutavé vyprávění zkušeného hospodáře, který i v úctyhodném věku stále obdělává své políčko, kouří, hraje na harmoniku a rád posedí s přáteli nad sklenkou dobrého vína, doplňuje ve filmu jen minimum archivních záběrů. V intimní kameře Míry Janka tak může nerušeně zaznít Denemarkovo hluboké porozumění životu, okolní přírodě i lidské povaze.

V programu bude zařazena i premiéra nejnovějšího snímku Zdeňka Bričkovského Čekání na sobí spřežení. Jde o závěrečnou část tetralogie POLARION (kolekce samostatných dokumentů o setkání s čtyřmi neznámými národy ruského Severu), na které pracuje se svým čtyřčlenným štábem již od roku 2003. V této souvislosti promítneme v rámci speciálních projekcí i předešlé dokumenty: Legenda o ptačím vejci, VORGA - Cesta mezi břehy a Oni,my a Skitskoj. Diváci Jednoho světa tak budou mít jedinečnou příležitost vidět všechny filmy najednou. „Zažili jsme s těmito filmy při natáčení, dokončování, promítání a besedách v čajovnách i na mnoha filmových festivalech opravdu mnoho radosti a cítíme, že ač každý z těchto filmů je zcela samostatný, přece jen patří k sobě,“ říká Zdeněk Bričkovský.

Zdroj: www.jedensvet.cz